Vlastnosti formovací hmoty

    Když je třeba mít precizně odlitou strukturu, tak se musí při práci s formovací hmotou dodržovat následující přesná pravidla:

• doba tuhnutí – pro formovací hmotu je výhodnější pomalé tuhnutí, které zabraňuje vzniku povrchových defektů při rychlém tuhnutí; pomalu tuhnoucí hmoty umožňují současné zatmelení většího počtu modelů náraz; musí se míchat ve vakuové míchačce a musí minimálně patnáct minut tuhnout
• pevnost tuhnutí je určena složením formovací hmoty a mísícího poměru; čím je více prášku ve směsi, tím je větší pevnost a naopak; čím více vody, tím je pevnost formy nižší (když se dá o kapku vody navíc, snižuje se tím pevnost formy po ztuhnutí i po vypálení); směs s vyšším obsahem krystobalitu při rychlém zahřívání v peci snadno praská; pevnost nejvíce vzrůstá v první hodině po ztuhnutí; také při přerušení vypalování formy se snižuje pevnost
• porózita formovací hmoty – prodyšnost – napomáhá k úniku části vzduchu z formy před odléváním roztavené slitiny; záleží na velikosti částic formovacích hmot a na poměru vody a prášku; čím je ve směsi více ostřiva, tím je více hmota prodyšnější (zvlášť pevné formovací hmoty s vysokým obsahem sádry jsou málo prodyšné, jemnější formovací hmoty jsou přesnější při reprodukci detailů modelů, obsahují nejmenší velikost částic ostřiva)

• vyrovnání objemových změn – je nejdůležitější vlastnost formovacích hmot, cílem přesného lití v protetice je získat co nejpřesnější odlitek kovové konstrukce náhrady, a to znamená, že v rámci daných klinických a laboratorních možností musí odlitek odpovídat výchozímu tvaru